Historie SOCP

  • Po stopách historie

      Domnívám se, že my sociální pracovníci nesdílíme žádné obecné příběhy z vlastní historie. Mám na mysli takové, které všichni znají a někteří je považují za hezké, zatímco některým se nelíbí; ale které jsou o sociálních pracovnících, ne o příslušnících jiných profesí, kteří - možná - ovlivnili sociální práci. Učebnice teorie sociální práce sice zmiňují naše předchůdce, ale kolik jmen vás napadne, když se vás teď zeptám na "Freudy, Frommy a Rogersy" sociální práce?
        V této kapitole Vám chceme přinášet příběhy o hrdinech a hrdinkách sociální práce - o lidech, kteří mohou být i nám dnes přínosem. My tyhle příběhy ale neznáme, proto vás prosíme, abyste se s námi vydali po stopách našich předchůdců. Kromě historických postav oceníme i vyprávění o tom, jak se v minulosti sociální práce dělala, jak vypadala praxe, jakých pravidel se sociální pracovníci drželi, čím se řídili při výkonu profese, co se učilo….
        Pište prosím na e-mailovu adresu: web.pksp@seznam.cz .     

    Michaela Límová

    Historie sociální práce - Počátky sociální práce

    Přemysl Pitter    

     Tento pedagog, pacifista, spisovatel, redaktor, se narodil 21.6. 1895 v Praze a zemřel 15.2.1976 ve Švýcarsku. Bojoval v I. světové válce ale odmítal zabíjet, za což mu hrozila poprava..Propagoval vegetariánství. Vyučil se typografem a po válce začal studovat Husovu teologickou fakultu, Husa označil s jeho pojetím pravdy za mezník novověku. Působil v různých pacifistických organizacích. Chtěl ale co nejvíce pomáhat i prakticky a začal se věnovat se chudým dětem. Kladl důraz na hledání smyslu života ve službě těm, kdo to potřebují. V roce 1922 otevřel pro děti tzv. Milíčův dům, který byl postaven díky příspěvkům příznivců P. Pittra a sponzorovi K. Skorkovskému.V domě v Mýtě u Rokycan nalezly zázemí děti uprchlíků z české i německé strany po Mnichovu. Za okupace skrýval a podporoval židovské děti a i po válce se stal zmocněncem pro jejich ochranu. Zřídil pro ně ozdravovny v zámcích v Olejnici, Kamenici, Štičíně a Lojovicích. V objektech pracovali dobro volníci a židovské děti tam žily společně s německými dětmi zase z českých internačních táborů. Tyto zachráněné děti všechny přežily díky důkladné hygienické péči. "Ani jedno dítě neonemocnělo skvrnitým tyfem", mohl se Pitter hrdě pochlubit. Nejhůře klasifikoval po zdravotní stránce polské děti.
        Po válce se zasadil za humanizaci internačních táborů, kde byli umístěni němci. Podmínky v nich byly srovnatelné s koncentračními tábory, jen délka pobytu je odlišovala. Pitter nerozlišoval národnost, a proto pečoval i o německé děti, které na tom byly mnohé také velmi špatně. Pomocí zdravotní péče a laskavostí se tak nenásilně pokoušel převychovávat - a měl dobré výsledky. I v některých propagandou zpustošených hlavách německých hochů postupně .převládla úcta k tomuto muži, kterému ač zemřelo v koncentračních táborech mnoho přátel, dokázal se povznést a tolerancí smiřoval nesmiřitelné.
        Po únoru 1948 se dostal do křížku s komunisty, byl odsouzen a dostal se do uranových dolů, proto v roce 1951 uprchl a emigroval. Pracoval v táboře Valka u Norimberka. Působil také v mediích: namátkou BBC, Radie Free Europe a radio Vatikán.
        Poté se usadil ve Švýcarsku, kde založil sbor církve husitské, školu pro české děti a Československou společnost pro vědy a umění, Obdržel nejvyšší izraelské vyznamenání "Vyznamenání spravedlivých tohoto světa".

    Stanislava Sevčíková

    Použitá literatura:
    PASÁKOVÁ, J. Osobnost Přemysla Pittra a dějiny, In Balvín, J a kol., Romové a majorita, Ústí nad Labem: Hnutí R, 1997.
    PITTER Přemysl, život - dílo - doba, Sborník referátu a diskusních příspěvků semináře konaného dne 27.3.1993 v Pedagogickém muzeu J.A.Komenského v Praze, Praha 1994.


    Madeleine Delbrelová

    Tato neúnavná aktivistka na poli sociální práce se narodila 24. října 1904 v Mussidanu (Francie). Byla velmi bystrá a inteligentní. Oplývala i uměleckými schopnostmi. V 16 letech se zapsala na Sorbonu a studovala filosofii, dějiny a umění. Když její snoubenec zrušil zasnoubení a vstoupil do dominikánského řádu, začala tato přesvědčená ateistka uvažovat o víře. O konverzi v jejích 20 letech příliš nehovoří, ale byla silně ovlivněna karmelitánskou spiritualitou Terezy z Avily, Jana od Kříže a Terezie z Lisieux. Její úmysl vstoupit do kláštera překazily rodinné události. Působila jako vedoucí skautské skupinky a rozhodla se pracovat jako sociální pracovnice. Společně s dalšími dvěma ženami (zdravotní sestra a učitelka mateřské školy) se rozhodly žít v dělnickém předměstí Paříže v Ivry, kde žili chudí dělníci a pomáhat jim. Radnice byla tehdy ovládána komunisty a tato žena, ačkoli byla křesťansky, ba kontemplativně orientovaná, získala mezi nimi silné postavení a úctu.
    Když byl ve Francii zaváděn institut dělnických kněží, hovořila k nim o kontemplativním podtextu veškeré činnosti. Někteří dělničtí kněží se nechávali zvolit do komunistických odborů, aby získali vliv - to Madeleine nikdy neudělala. Nikdy nepokládala ateistické prostředí za ohrožení křesťanů, označovala je za "Bohem přidělená místa". Zemřela náhle 13. října 1963 na srdeční mrtvici, neznáma širšímu okolí, přestože byla na komunisty ovládané radnici "odpovědna za sociální služby města a různými zařízeními, jež vyvolala v život, učinila Ivry příkladným místem sociálních pomocných organizací".
    Její spisy jsou dnes přeloženy do několika jazyků, ale v českém prostředí je tato průkopnice sociální práce téměř neznámá.

    Stanislava Sevčíková

    Použitá literatura:
    Teologické texty, 1996, roč.7, str.143.


    Teologie osvobození


    Sociální práce může čerpat jako ze svého zdroje také z praktikování křesťanství v chudém Jihu pomocí teologie osvobození.
    Teologie osvobození vznikla v Latinské Americe jako reakce na bezohledné hospodářské vykořisťování Severu vůči Jihu. V 60. letech 20. století již bylo dostatek tamních intelektuálů, kteří mimo jiné studovali v Evropě a v USA, byli proniknuti nadějí v možnost změny společnosti, kde 5% společnosti spotřebovává 80%, kde HDP 20 nejvyspělejších zemí je 37x nižší než ve 20 nejchudších zemí, na planetě kde s méně než 1 USD musí vystačit 1,2 miliardy lidí a se 2 USD 2,8 miliardy lidí, kde denně umírá 24 000 lidí na následky chudoby a podvýživy, z toho 10 000 dětí.
    Tito intelektuálové viděli, že v jejich společnostech mizí přístup k pitné vodě, poněvadž zkorumpovaná vláda dovoluje vypouštět jedovaté látky do přirozených rezervoárů života, do řek atd., pozorovali lhostejnost k životu a zdraví 80% společnosti, Indiánům. Mnozí Indiáni v naději lepšího života se stěhovali do měst, kde ještě více zchudli, poněvadž ztratili tradiční možnosti obživy - zemědělství a vznikly nechvalně známé barriadas, chudinské čtvrtě, plné násilí a beznaděje.
    V Latinské Americe je 90% společnosti náboženských. Jednak se jedná o jakousi tradiční religiozitu Indiánů, která "prýští" ze všech jejich pórů, a pak se také transformovala do katolického vyznání. Proto již jmenovaní intelektuálové byli často kněží a řeholníci, kterým bylo zřejmé, že není možné hlásat Boží království, když lidem kručí v žaludku, když vidí obrovské nespravedlnosti, otrockou práci, minimální mzdu stanovenou tak, že pokryje pouze vodu na 14 dní(!) apod. Někteří kněží se chopili i zbraně (Che Guevara), jiní se začali zastávat chudých, kteří byli společností ignorováni a stavěni do pozice zločinců a příživníků. Za tuto "opci pro chudé" byl 24.3.1981 zavražděn při bohoslužbě jinak vcelku konzervativní biskup Oscar Arnulfo Romero v El Salvadoru a 16.listopadu 1989 v téže zemi jezuitská univerzitní komunita v čele s čelným teologem a sociálním vědcem Ignatiem Ellacuriou. Zavražděni nebyli levicovými guerrillami, nýbrž "pravicovými" vojsky svých vlád. Mezi zakladatele teologie osvobození je poklád án peruánec Gustavo Gutiérrez, ale také brazilec Leonardo Boff nebo Enrique Dussel.
    Teologie osvobození má samozřejmě své kořeny: jsou to evropští teologové Dietrich Bonhoeffer, Jürgen Moltmann a Johann Baptist Metz, kteří zpočátku hovořili o teologii revoluce. Dalším kořenem je kontroverzní příklon k marxismu, k jeho aparátu vnímání sociální reality, která je nazírána marxistickým aparátem. Výslovně se např. distancují od jeho aplikace v stalinismu a reálném socialismu.Odmítají také teorii třídní nenávisti, naopak ale přijímají "třídní boj", protože tak je realita v Latinské Americe vnímána. Utrpení utlačovaných chudých je do nebe volající hřích a tuto situaci je třeba změnit.
    Jedním z prvních, kdo se zastával zotročování indiánů byl dominikán a pozdější biskup Bartolomé de Las Casas (1484 - 1566). Přes svou počáteční konformitu se španělskými konkvistadory se stal později vášnivým bojovníkem za práva indiánů a dokonce zpochybňoval španělskou politiku vůči nově objevenému kontinentu, za což byl kritizován u krále samotným K. Kolumbem. Chtivost nových pánů způsobila zotročení a vyvraždění indiánů, takže bylo nutné dovážet černé otroky z Afriky, protože "více vydrží". Las Casas napsal Historii Indiánů, kde zvěrstva bílých dobyvatelů podrobně popsal.
    Dalším vzorem a oporou teologie osvobození je indský šlechtic Felipe Huamán Poma de Ayala, který zpočátku pomáhal španělům jako tlumočník, poté se vydal "hledat chudé Ježíše Krista", což pro něj byli umučení Indiáni. Ve svých Pamětech popsal všechna zvěrstva, které na svých putováních od španělů viděl.
    Teologie osvobození zakládá svépomocné skupinky "Basis"-společenství, které společně řeší problémy komunity (jídlo, oblečení, mrtví a odvlečení příbuzní podezřelí z příslušnosti k levicovým guerrillám, jednání s nabubřelými úřady, četba a výklad Bible jako spásné zvěsti pro chudé, ale také výuka čtení a psaní).
    Teologie osvobození v Latinské Americe se rozšířila po celém chudém Jihu. K teologii osvobození však také patří černá teologie USA i feministické proudy.
    Význam teologie osvobození tkví ve vytvoření malých svépomocných (komunitních) jednotek, i k aktivaci na politické úrovni. Dokladem postupu je i poslední peruánský prezident Alejandro Toledo, který pochází z chudých indiánských poměrů.

    Stanislava Sevčíková

    Použitá literatura:
    ŠEVČÍKOVÁ,S. Theologie der Befreiung als Ruf nach Anerkennung des Gott des Lebens Zur Gottessuche von Gustavo Gutiérrez. Diplomová práce, Passau, 2002.


    Alice Masaryková - sociální pracovnice, o které jsme se neučili
    Motto: "…je snadnější bojovat v poli, než v době míru zápasit v každodenní bitvě života s chudobou a neštěstím." A.M. 1916

    Alice Masaryková se narodila 3. května 1879 ve Vídni jako první dítě Tomáše Garrigue Masaryka a Charlotty Masarykové. V dětství se přestěhovala s rodiči do Prahy. Chodila do české školy a ve 13 letech s matčiným svolením vstoupila do Minervy, prvního dívčího gymnázia v českých zemích, založeného zásluhou Elišky Krásnohorské. Alici, zřejmě pod vlivem činnosti a názorů jejích rodičů, zajímaly sociální otázky jako tehdy řečený alkoholismus a negramotnost. Oba rodiče byli rovněž zastánci rovných práv žen včetně volebního práva a studia na vysokých školách. Alice si od dětství přála být lékařkou, toužila zmírňovat lidskou bolest, a hledat pro lidi zdraví.
    V roce 1898 začala studovat na lékařské fakultě UK - jako jediná dívka ve třídě 50 chlapců. Brzy zjistila, že způsob a obsah výuky se neslučuje s její touhou pomáhat lidem v jejich utrpení. To, a pocit absence duchovního rozměru studia, přimělo Alici po prvním roce přejít na Filozofickou fakultu. Zde začala studovat historii a filozofii. Svoje vzdělání si rozšířila v zahraničí - v Londýně sbírala materiál pro svoji doktorskou práci o Magna Charta Libertatum, kterou v roce 1903 obhájila. Byla jednou z prvních žen, které získaly doktorát na FF, a vůbec první, která získala doktorát z historie. Poté strávila rok na berlínské univerzitě a jeden semestr v Lipsku. Po studiích přednášela o ženské otázce a angažovala se v prosazení volebního práva žen.
    V tomto období ji nejvíce ovlivnil její pobyt ve Spojených státech v letech 1904-06. Zde měla příležitost být u počátků moderní sociální práce, když jí Mary Mc Dowell, ředitelka Settlement House, pozvala do Chicaga. Tato organizace pomáhala přistěhovalým v integraci a zároveň přispívala k udržení jejich tradic. Ve Spojených státech Alice poznala i Jane Addams, jejíž filozofie se jí velmi zamlouvala. Z tohoto pobytu si Alice podle vlastních slov odnesla přesvědčení, že jsou tři věci, které jsou v sociální práci důležité: duchovní povědomí, dobré vzdělání a oddanost oboru. Za pobytu ve Spojených státech se Alice zajímala o sociální podmínky přistěhovalců, zejména Čechů. V eseji The Bohemians in Chicago se zabývala otázkami jejich asimilace a hledání nového životního stylu.
    Zpátky do vlasti se vracela s poznatky, které jí měly pomoci tvořit moderní podobu sociální práce. Přesto Alice chápala, že v Čechách dosud nemůže působit jako sociální pracovnice, a přijala místo profesorky na dívčím gymnáziu v Českých Budějovicích (1906-1910), později na dívčím lyceu v Praze-Holešovicích (1910-1914). Její studentky na ni vzpomínají jako na výraznou, originální osobnost, nepodobnou ostatním vyučujícím. Pomáhala chudším studentkám, např. sjednáním bezplatného ošetření u zubaře. V době svého učitelského působení se zabývala problematikou alkoholové závislosti a dvoje prázdniny strávila jako praktikantka v tehdejších ústavech pro choromyslné. Také se angažovala v hnutí na pomoc ohluchlým.
    V letech 1911-12 se spolupodílela na otevření Sociologického semináře na české univerzitě a stala se vedoucí jeho praktické sekce. Sekce se zaobírala především konkrétními problémy, např. sociálními důsledky tuberkulózy, pracovními podmínkami průmyslových dělníků, sociální hygienou. Tento seminář je považován za předchůdce Katedry sociologie, ale také za první počin na poli akademické sociální práce.
    Po vypuknutí 1. světové války, kdy její otec odešel do exilu, aby organizoval kampaň za nezávislé Československo, pokračovala Alice ve své učitelské práci a působení v sociologickém semináři. S Hanou Benešovou pomáhaly organizacím, které poskytovaly sociální a zdravotní službu. Poté, co byl její otec obviněn z velezrady, byla Alice na podzim roku 1915 zatčena a obviněna z velezrady také - za údajné ukrývání knih a rukopisů jejího otce. Z pražské vazby byla zakrátko převezena do vídeňské věznice. Jane Addams a Mary Mc Dowell, spolu se členy českých spolků v USA, rozpoutaly kampaň za její osvobození. V létě roku 1916, v době, kdy byl její rozsudek smrti změněn na 12 let vězení, byla propuštěna - zřejmě na nátlak amerického ministerstva zahraničí.
    Po propuštění nesměla Alice vyučovat a byla pod policejním dohledem. Živila se soukromými lekcemi angličtiny a starala se o nemocnou matku. Organizovala setkání žen, na jejichž programu byly diskuse o systematicky organizované sociální práci, prováděné vzdělanými sociálními pracovníky. Má se za to, že v této době Alice Masaryková zavedla termín sociální práce poprvé v českém kontextu. S dr. Annou Berkovcovou připravovaly společně projekt školy sociální práce. Tu se podařilo otevřít již na podzim 1918. Vyšší škola sociální práce pro mladé ženy sídlila v budově holešovického lycea, kde dříve Alice učila. Studium bylo jednoleté. Později byla škola přejmenována na Vyšší školu sociálního zabezpečení a studium bylo rozšířeno na dva roky. Škola byla otevřena právě včas - konec války představoval zhoršené životní podmínky pro statisíce lidí. Alice předvídala, že nová republika, pro jejíž vytvoření její otec pracoval, bude potřebovat dobře organizovaný systém sociální péče, s pouze doplňkovou rolí dobrovolníků.
    Rok 1918 byl začátkem velkých změn v Alicině životě. Její otec se vrátil do vlasti jako prezident nově vyhlášené Československé republiky. Vzhledem k nemoci matky se Alice ujala role první dámy republiky. Tuto úlohu zastávala pak zcela po její smrti. Také byla jmenována poslankyní Národního shromáždění a předsedkyní Československého červeného kříže (ČSČK). V této funkci odjela do Paříže, kde se setkala s Američanem Herbertem Hooverem a požádala o podporu Rockefellerovu nadaci, za jejíhož přispění byla v roce 1936 zřízena Vyšší (později Masarykova) škola sociální péče v Praze. Dále hledala pomoc u Britského a Amerického červeného kříže. Po svém návratu založila Společnost péče o dítě a do Československa pozvala své chicagské kolegyně, aby jí pomohly realizovat její cíle. Mezinárodní tým spolu s Ruth Crafword (m.j. autorka pamětí o A.M.) a Mary Hurlbutt provedl průzkum sociálních podmínek v Praze a poté se zaměřil na dva programy - sestavení adresáře sociálních agentur a otevření letní školy pro sociální pra covníky.
    Další roky věnovala Alice intenzivní práci pro ČSČK, který chtěla přetvořit z "výboru dam" v demokratickou, mírotvornou, osvětovou a sociální instituci, pečující o zdraví a blaho celého národa. Organizace začala pracovat v podmínkách všudypřítomné chudoby, nedostatku, nakažlivých nemocí, migrace, invalidity, vdovství a osiření. Podle biografické črty z té doby pomohla Alice vytvořit: "…nový typ sociální práce…sociální práci, která je na jedné straně založena na sociologii, a na druhé straně sahá do oblasti umění." V roce 1928 se stala předsedkyní výboru 1. Mezinárodní konference sociální práce v Paříži a řídila jak její zasedání téhož roku, tak o čtyři roky později ve Frankfurtu na Mohanem.
    Krátce po mnichovském diktátu v prosinci 1938 byla nucena rezignovat na funkci předsedkyně ČSČK. Po okupaci se situace pro ni stala neúnosnou a Alice odjela přes Švýcarsko do Spojených států, kde strávila celou válku. Přijala pozvání svých přátel a kolegů ze Settlement House, ale krátce poté na ni dolehlo vyčerpání a tragédie Československa. Přestěhovala se do sanatoria ve státě New York a během následujících pěti let vystřídala další sanatoria a příbytky svých přátel.
    Po osvobození se vrátila do vlasti, ale ve svých 66 letech se už do veřejného života nezapojila. Podílela se pouze na vydávání spisů svého otce a matčiných dopisů. Rok 1948 byl pro ni sledem dalších ran - převzetí moci komunisty a smrt jejího bratra Jana. Odjela za svojí sestrou do Ženevy a do Československa už se nevrátila. V roce 1950 se přestěhovala do Spojených států a tam zůstala. Přes svůj věk se v tomto druhém exilu těšila dobrému zdraví, podílela se na práci české komunity, přednášela a hovořila v rádiu Svobodná Evropa. Zemřela v roce 1966 a v roce 1994 byly její ostatky převezeny do rodinného hrobu v Čechách.

    Michaela Límová

    Použitá literatura:
    SKILLING, H.G. Matka a dcera, Charlotta a Alice Masarykovy. Praha, Gender Studies o.p.s. 2001.
    KUBICKOVA, N. Historical Portraits of Important European Leaders in Social Work. Alice Masaryk (1879-1966)-Czechoslovakia. European Journal of Social Work Vol.4, No.3, s. 303 - 311.

    Budeme rádi, když z našich stránek budete citovat s uvedením zdroje. Jak citovat z elektronických zdrojů se dozvíte z odkazu, který uvádíme v kapitole "Bude vás zajímat…". Lze použít např. tento vzor: LÍMOVÁ, M. Alice Masaryková - sociální pracovnice, o které jsme se neučili. Internetová diskuse o historii sociální práce [online]. Aktualiz. 03.09.2002. Dostupné z http://www.osf.cz/socialniprace.



    Další dva texty nemapují přímo sociální práci v Čechách. Přístup Jane Addams ale působil na myšlení Alice Masarykové a činnost Alice Salomon ovlivnila pravděpodobně podobu oboru v našem geografickém prostoru rovněž. Navíc - příběhy zahraničních kolegyň jsou daleko snáze k nalezení, než ty "naše"...Jane Addams (1860-1935) - průkopnice sociální práce v USA Jane Addams se narodila v roce 1860 v Cedarville v americkém státě Illinois a v roce 1882 promovala na Rockford Colleage. V roce 1889 založila v chicagské čtvrti Near West Side světoznámé sociální zařízení Hull House (Settlement House). Z tohoto místa, kde žila a pracovala až do své smrti v roce 1935, si Jane Addams svým psaním, komunitní sociální prací a mezinárodními snahami o světový mír vybudovala pozici přední ženy v zemi.
    Zařízení Hull House bylo situováno na rohu Polk Street a Halsted Street - odtud se přistěhovalci do Chicaga přemisťovali do rezidenčních a průmyslových sousedství. Zejména šlo o lidi z Itálie, ruské a polské Židy, Iry, Němce, Řeky a Čechy. Jane Addams a další obyvatelé střediska poskytovali okolním obyvatelům následující služby: mateřskou školku a zařízení pro děti pracujících matek, pracovní agenturu, uměleckou galerii, knihovny a hodiny umění a hudby. V roce 1900 se aktivity Hull House rozšířily o "Janin klub" - bydlení pro pracující ženy, první Malé divadlo v Americe, Muzeum práce a o místo pro setkávání odborových skupin.
    Kolem Jane Addams se v Hull House vytvořila významná skupina spoluobyvatelek: Florence Kelley (první tovární inspektorka v Chicagu), Dr. Alice Hamilton(první ženská profesorka na Harvardu zakladatelka oboru pracovního lékařství), Julia Lathrop (první žena v Charitním výboru ve státě Illinois, reformovala zdravotnictví), Ellen Gates Starr (učitelka v Hull House, zabývala se reformou dětských práv a pracovních podmínek v průmyslu), Sophonisba Breckinridge (důležitá osoba v Lize na ochranu přistěhovalců, Národní lize spotřebitelů, Lize ženských odborů a Úřadu pro děti) a Grace a Edith Abbott (aktivistka v problematice ženských práv a práv na ochranu přistěhovalců, pracujících žen a dětí, společně se Sophonisbou Breckinridge založila Social Service Review, jehož redaktorkou po dlouhá léta byla).
    Na základě svých zkušeností s okolím Hull House vytvořili obyvatelé střediska a jejich příznivci silné reformní hnutí. Projekty, které vznikly, zahrnovaly Ligu na ochranu přistěhovalců, Asociaci na ochranu mladistvých, první soud pro mladistvé v zemi a kliniku pro mladistvé psychopaty (později nazvanou Institut pro výzkum mladistvých). Díky jejich snaze přijala illinoiská legislativa ochranné zákony pro ženy a děti a v roce 1903 schválila zákon o dětské práci a doprovodný zákon o povinném vzdělávání. Snahy reformátorů z Hull House nabyly národní úrovně, když v roce 1912 vznikl Federální dětský úřad a v roce 1916 byl schválen federální zákon o dětské práci.
    Jane Addams o tématech týkajících se střediska Hull House velmi často psala, je autorkou jedenácti knih a četných článků, a zároveň také jezdila po celé zemi a světě a o těchto tématech mluvila na veřejnosti. Také byla klíčovou postavou v mnoha místních a národních organizacích. Založila například Chicagskou federaci sociálních zařízení (1894) a pomohla vzniku Národní federace sociálních středisek a sousedských center (1911). Byla vedoucí osobností v Lize spotřebitelů a byla první ženskou prezidentkou Národní konference charitativních organizací a nápravných zařízení (později Národní konference sociální práce). Byla předsedkyní výboru práce při Federaci ženských klubů, viceprezidentkou Skautek, ve výkonné radě Národní asociace hřišť či Národního výboru pro dětskou práci. Dále také aktivně podporovala kampaň za ženská práva a založila Americkou unii občanských svobod (1920).
    Na počátku 20. století se Jane Addams začala prosazovat v mírovém hnutí a stala se důležitým zastáncem internacionalismu. Tento zájem se zvýšil v průběhu první světové války, když se v roce 1915 účastnila Mezinárodního kongresu žen v Haagu. Své pacifické stanovisko si udržela i poté, co v roce 1917 do války vstoupily i Spojené státy americké, a to prací v Ženské straně pro mír, ze které v roce 1919 vznikla Ženská mezinárodní liga pro mír a svobodu, jejíž byla první prezidentkou. V roce 1931 za svou práci obdržela Nobelovu cenu míru. Jane Addams zemřela v roce 1935 v Chicagu, je pohřbena v domě v Cedarville, kde prožila dětství.
    Některá prvenství Hull House:
    • první sociální zařízení v Chicagu
    • první sociální zařízení s mužskými a ženskými obyvateli
    • založení prvních veřejných lázní v Chicagu
    • založení prvního veřejného hřiště v Chicagu
    • založení prvního malého divadla v USA
    • založení prvních kurzů k přípravě na získání občanství
    • založení prvních nástavbových vysokoškolských kurzů v Chicagu


    Bc. Ludmila Pocová

    Použitá literatura:
    ADDAMS, J. - HULL-HOUSE MUSEUM, The University of Illinios in Chicago: Biography of Jane Addams [online]. Aktualizováno: 27. 2. 1992. Dostupné z www: http://www.uic.edu/jaddams/hull/ja_bio.html

    Alice Salomon (1872-1948) – průkopnice sociální práce v NěmeckuAlice Salomon se narodila v roce 1872 v Berlíně ve středostavovské emancipované a asimilované židovské rodině. Její původ ji ovlivňoval i přesto, že v roce 1914 konvertovala k protestantismu a prvky protestantské sociální etiky byly důležitými body její práce. V letech 1902 – 1906 byla zapsána jako hostující studentka oborů národní hospodářství, dějiny a filozofie na Univerzitě Friedricha Wilhelma – a to přesto, že neměla maturitu, ale jen devítiletou školní docházku tak, jak to bylo pro dívky v té době běžné. Jejímu vysokoškolskému studiu napomohly publikace, které stihla do té doby napsat; mimo jiné také dva články, otištěné v Příručce německého ženského hnutí, vydaném Helene Lange a Gertrud Bäumer v roce 1901. Alice Salomon promovala v roce 1906 prací, ve které se věnovala nestejnému ohodnocení mužské a ženské práce.
    Od roku 1893 se angažovala v ženské sociální práci a ženském hnutí. Pracovala také v jedné dívčí školní družině a domově pro dělnice a v roce 1899 se stala předsedkyní Sdružení dívčích a ženských spolků, činných v sociální práci. V roce 1900 převzala vedoucí funkce ve Svazu německých ženských spolků a od roku 1909 také v mezinárodním ženském hnutí – Mezinárodní radě žen – kde byla od roku 1920 viceprezidentkou. Společně se svými kolegyněmi ze Spojených států amerických a Velké Británie formovala základy moderní sociální práce.
    Druhým hlavním bodem její práce bylo vzdělávání žen a sociální výchova. V roce 1899 otevřela první roční kurz, pořádány dívčími a ženskými spolky, činnými v sociální práci, což byl počátek systematického vzdělávání v sociální práci v Německu. V roce 1908 založila v Berlíně ženskou sociální školu, v roce 1925 Německou akademii pro sociální a pedagogickou ženskou práci s oddělením pro empirické výzkumy a v na přelomu let 1916 a 1917 iniciovala a zorganizovala Konferenci německých ženských sociálních škol, kterou až do roku 1933 vedla. V roce 1929 se velkou měrou podílela na vzniku Mezinárodního výboru sociálních škol (dnes IASSW – International Association of Schools of Social Work – Mezinárodní asociace škol sociální práce), kterému předsedala do roku 1933. Tyto projekty fungují dodnes, s výjimkou Akademie pro sociální a pedagogickou ženskou práci, kterou nechala sama v květnu 1933 zrušit, aby se tak vyhnula hrozící prohlídce budovy a likvidaci Gestapem; Akademie nebyla po roce 1945 znovu obnovena.
    V roce 1933 byla Alice Salomon z veřejných postů odstraněna a v roce 1937 – v době, kdy jí bylo 67 let – donucena Gestapem k emigraci. Sílící antisemitismus se postaral o to, aby její nominace na předsednictví Svazu německých ženských spolků a v roce 1928 na předsednictví Mezinárodní rady žen nebyly úspěšné. Alice Salomon zemřela v roce 1948 v New Yorku.

    Důležitá životopisná data1872 19. dubna narozena v Berlíně
    1893 členkou dívčích a ženských skupin, činných v sociální práci
    1899 předsedkyně těchto skupin; zároveň otevření ročního kurzu k výuce sociální práce
    1900 členka Svazu německých ženských spolků, místopředsedkyně až do roku 1920
    1902 studium národního hospodářství v Berlíně
    1906 promoce, získání titulu Dr. phil.
    1908 otevření a vedení ženské sociální školy v berlínské části Schöneberg
    1909 čestná zapisovatelka v Mezinárodním svazu žen
    1914 přestup na protestantskou víru
    1917 předsedkyně Konference německých ženských sociálních škol, kterou sama založila
    1920 odstoupení z předsednictva Svazu německých ženských spolků
    1925 založení Německé akademie pro sociální a pedagogickou ženskou práci
    1929 založení a předsednictví – Mezinárodní výbor sociálních škol
    1932 udělení titulu Dr. med. h.c. lékařskou fakultou Univerzity Berlín; pocta od pruského Státního ministerstva a přejmenování Ženské sociální školy na školu Alice Salomon při příležitosti 60. narozenin (nynější Vysoká odborná škola Alice Salomon pro sociální práci a sociální pedagogiku)

    1933 ztráta všech veřejných funkcí v Německu; práce v pomocném výboru pro židovské emigranty
    1937 výslech na Gestapu a vyhoštění z Německa; emigrace přes Anglii do Spojených států amerických
    1939 odejmutí německého státního občanství a doktorského titulu
    1944 získání amerického státního občanství
    1945 čestná prezidentka Mezinárodního svazu žen a Mezinárodní asociace škol sociální práce
    1948 30. srpna umírá v New Yorku


    Bc. Ludmila Pocová

    Použitá literatura:
    SALOMON, A. Werk & Leben. Alice Salomon Archiv Berlin[online]. Aktualizováno 05/2001. Dostupné z www: http://www.asfh-berlin.de/archiv/leben.html